Facebook

Přihlášení

Dnes jsme se rozloučili s panem Konečným

parte M.K.

Dnes ve 12:00 jsme se rozloučili s našim boxerským trenérem a téměř legendou českého boxu panem Milanem Konečným. Obřad byl krásný a přišlo na něj řada významných osobností včetně Rosťi Osičky, pana Kubánka a dalších.

  Za Arenu děkujeme, že jsme měli tu čest, aby nás pan Konečný trénoval a připravoval zejména Lukáše Wolfa před jeho profi startem o pás mistra světa!!!

 

 Každý životní profil a boxerský zvláště  má svůj nezaměnitelný příběh.  Neobyčejné boxerské prostředí,  vlastní cesty přípravy, úspěchů a  poznání, někdy i pádů a tragédií. Boxu obyčejně vládnou „sudičky a  pohádkové náhody“ tam, kde přijde nečekaný úspěch, naopak při špatných koncích je to otázka osudu a osobního  selhání.

Dnešní příběh vypráví o cílevědomém naplnění představ, odměně za příkladnou poctivost i o souboji s věkem.Je zvláštní v tom jak vše se vším souvisí a  přesto je skutečný .“

 

 

Milan Konečný

 

Poctivý lamač žeber z náborového letáčku co přepsal dějiny boxu!

 

Příjmení Konečný bylo v minulosti československého a českého sportu  spojováno  převážně s cyklistikou, gymnastikou a   basketbalem. Ten „náš“ Milan Konečný neměl  se  známými sportovci  nic společného. Až do roku 1984! Tehdy šel  brněnský rodák kolem výkladní skříně, kde visel náborový leták boxerského oddílu Ingstav. Zda Milana oslovila  fotka trenéra Kubánka, jeho charisma, nebo vyzývavý text je už dnes nepodstatné.  Každopádně však bylo rozhodnuto a český box byl od této chvíle bohatší o úspěšné příjmení Konečný a nutno dodat, že nejméně na dvě generace.

 

Každý sám strůjcem svého štěstí!

 

Rozhodnutí pro box  nebylo vyplněním snu třináctiletého, či přikývnutí, kamarády přemluveného patnáctiletého kluka.  Navzdory zažitému se rozhodl zralý , šest let ženatý otec pětiletého syna Lukáše. Čerstvý absolvent střední školy Veřejné bezpečnosti (dnešní Policie) tak uzavřel  životní otázku jak  aktivně naložit s volným časem.  Pohled na náborový letáček zřejmě navodil asociaci z vojny u „paragánů“ kdy Milan Konečný sledoval  boxerské přenosy z Olympijských her  l98O z Moskvy. V představách se pyšně ztotožnil s Jánem Franekem, který  získal pro ČSSR bronzovou medaili a hrdinně bojoval s Kubáncem Martinezem o stříbro! Na základě těchto podnětů se Milan Konečný rozhodl a začal, bez měsíce, ve svých 25 letech boxovat! Fyzicky byl od přírody zdravě vybavený, žádná tříska a po otci zdědil vysoký práh odolnosti!

Vždycky jsem dobře běhal a na vojně hodně posiloval.“

 

 Příchod do tělocvičny ani první tréninky nebyly ničím zvláštní a Milanovi trénování sedělo. Trenér Kubánek si myslel,  že jde o módní výstřelek přestárlého chlapce a moc mu nevěřil. Situace se vlastně obrátila až po šesti zápasech, kdy Milan Konečný získal na mistrovství Čech, stříbrnou medaili! Prokázal, že to  s boxem myslí vážně  a  získal trenérovu důvěru.   Ten ho začal stavět do  bojů národní ligy a  Milanova poctivá příprava spojená s Kubánkovými trenérskými zkušenostmi  přinášely nové sportovní úspěchy.

v boji s Mirkem Valtýřem

Ale, aby mohl rozhodnutý chlap dělat dobře svého koníčka, musí mít zlatou ženu! A tou manželka Lenka opravdu je. Když viděla s jakým  zápalem  se její manžel pustil do tréninku, chtěla vyjádřit svůj povzbuzující souhlas a koupila mu knihu „Sportovní  příprava a pravidla“. Neměla však ponětí jaký sport manžel dělá a tak Milan Konečný dostal:  „Příprava a pravidla řecko-římského zápasu“!  Ale vraťme se zpět k boxu…

Neuplynuly ani dva měsíce tréninku a 9. listopadu 1984 nastoupil Konečný ke svému prvnímu utkání ve váze střední do 75 kg proti Ríšovi Tomandlovi (současný rozhodčí) a zvítězil rsc, stejně jako o měsíc později v zápase  druhém.

„Celkem  mi to šlo, tak mě to bavilo a hlavně trénink, jak jsem makal, tak  mi brzy spadla váha !“

 

V dubnu 1985 se probojoval do  finále zmiňovaného mistrovství Čech, ve váze do 71 kg, kde prohrál na body s Mírou Čepelákem z Dukly Olomouc. Ještě chvíli střídavě oblačno, 3 prohry, ale potom už samá vítězství. V říjnu 1985 vyhrál Konečný  první mezinárodní turnaj  „Tatabánia“ v Maďarsku! 

 Pamatuji , jak tam Petr Rusnák pořádně „napráskal“ Oktayi Urkalovi, pozdějšímu stříbrnému z OH 1996 a profesionálnímu mistru Evropy.“

 

Konečný byl přes chybějící žákovské a juniorské  zkušenosti brzy pokládán za  nekompromisního bojovníka! Devět  vítězství, z toho šest  rsc., nebo vzdáním. Počátkem roku  1986 ale nastoupil   v národní lize s  Děčínem proti  posile z Rudé hvězdy Ústí nad Labem, Jožovi  Prešinskému (pozdějšímu velkému kamarádovi). Milan prohrál na body a dodnes si to pamatuje:

 „Znáš Pepíka, ručičky jen lítaly a já nevěděl, kde mi hlava stojí, vyhrál zaslouženě na body!“

 

Titul mistra Čech, ten první,  získal Milan  Konečný v dubnu 1986 a čtrnáct dnů na to  se probojoval na mistrovství ČSSR v Ústí nad Labem do finále! Po dvaceti třech odboxovaných zápasech,  nevědomky, poznává skutečnou výzvu a pravou  boxerskou zkoušku i s poučením! Finálovým soupeřem  je boxer (kdyby to jen tušil) o jakém se mu  do té doby ani nesnilo. Juniorský Mistr světa z Budapešti 1985 , oceněný nejlepší boxer tohoto MS Michal Franek!

Vyhrál jsem dva zápasy a před tím finálovým  musel můj sekundant Franta Němeček odjet kvůli práce do Brna a tak jsem zůstal v Ústí naprosto sám, vlastně jen s manželkou v hledišti! Ani nevím kdo byl u mě v rohu. Věděl jsem, že je Michal brácha Jána Franeka, ale nic víc, tak jsem to rozbalil naplno, potom přišel pravý hák a bylo vymetýno… prohrál jsem K.O.! Co mi to vzalo? S manželkou jsme se vraceli vlakem domů do Brna. Měla o mě strach asi abych sebou někde nesekl, nebo mi neruplo v bedně. Prostě byla tak vyjukaná, že když si šla umýt ruce, zapomněla na záchodě hlavního nádraží v Praze, čtyři  prsteny, včetně snubáku! Tak to byla ta moje ztráta! Získal jsem ale novou, důležitou zkušenost! Věděl jsem že si dám „chvilu“ přestávku a pojedu dál! Od boxu mě to nemohlo odradit a navíc si mě tam všiml hlavní trenér Rudé hvězdy Ústí nad Labem Jan Čejna!“

 

Prohra k.o! Pro někoho zdravotní problémy a konec kariéry, pro jiného výkonnostní sešup dolů! Pro Konečného nová zkušenost pro ještě větší píli a tréninkovou zátěž! V listopadu 1986 se Milan vrátil do ringu a oplatil porážku  Čepelákovi a to před limitem! V říjnu vyhrál Ulrichův memoriál v Pardubicích a do jara l987 odboxoval Konečný pět vítězných zápasů. Chtěl se věnovat boxu naplno, ale nešlo to dohromady s jeho prací, tedy službou u Policie, kde ho potřebovali stále častěji.

Milan tedy „na drzovku“ zavolal  hlavnímu trenéru Rudé hvězdy   Ústí nad Labem, Janu Čejnovi.  A trefil bingo!  Rudou hvězdu tehdy opouštěl z vojny odcházející Štefan Cirok a „bafuňáři“ sháněli náhradu. Nikdo by ji však nehledal ve 27- letém borci s pouhými 35 zápasy a po k.o! Trenéři Honza Čejna a Sváťa Žáček však prokázali trenérskou prozíravost a „boxerský „čich“ ! Na jaře 1987 přesvědčili výbor v Ústí, že chtějí Konečného do Rudé hvězdy! Otázkou ale bylo, jak a kde mu zajistit podmínky pro náročnou přípravu! Pro zařazení do Střediska vrcholového sportu Konečný nesplňoval jak výkonnost tak perspektivu….!? Na řadu přišel plán B!  Nemám to z druhé ruky, byl jsem tehdy jedním z přímých  účastníků. 

V té době  jsem totiž „šéfoval“ Poříčnímu oddělení Veřejné bezpečnosti (dnešní Policie) a s trenéry jsme se dohodli, že posilu z Brna příjmu do tabulkového stavu i když   bude „pouze“ trénovat a boxovat za Rudou hvězdu. Samozřejmě to posvětilo „velení na bezpečnostním kraji“ a v srpnu jsem na „Poříčáku“ přivítal oba trenéry a sympatického blonďáka mluvícího brněnským hantecem.

Aby „mlaďas“ věděl co jako že dělá a skutečně dělat bude, když mu ten box moc nepůjde, provezl jsem ho na člunu celým „revírem“ od Štětí až po Hřensko a vysvětlil mu úkoly naši služby…. Později  když jsme na „Poříčáku“ četli novinové zprávy o úspěších Konečného,  byli jsme právem pyšní! Vždyť to byl „náš chlapec“! Na „Poříčáku nakonec Milan Konečný „vydržel“ dva roky.

O sedm let později, to už byl Milan u  profíků,  jsem se zašel „zapotit“ na halu SKP. Jak si tak „hraju“ na pytli, Konečný spároval myslím s „Krácou“ (Romanem Kracíkem) a tomu „prdlo“ obočí. Milan ke mně přiběhl a naléhal: „ Pojď musím doboxovat dvě kola“! Byl jsem přiměřeně hrdý a tak jsem šel. Asi minutu jsem ho vodil na levé ruce a říkal si, co chce u těch profíků dělat…. ,všem jen do chvíle než zahrál tělem pod ruku a začal mi drtivě rozbíjet spodek. „Náčelnicky“ jsem se ohradil! „Ty vole, to bolí!“ Víc jsem nestihl. To druhé kolo jsem už jen protrpěl, ale přežil. Za nějaký ten týden se mi špatně dýchalo: „Asi jsem překouřený a plíce stávkujou!“, řekl jsem si a zašel za doktorem který mi udělal rentgen…. „Plíce čisté, ohraničené, ale máš zlomené  dvě žebra!“

Troufalost, či nevděk „bývalého zaměstnance“? Rozhodně  ne! Milan Konečný mi jen v plné parádě předvedl svoji  boxerskou poctivost!

Ústí je proti Brnu  ďura, ale žilo boxem jako já  a proto jsem tam chtěl!“

 

Mnozí boxerští škarohlídové pokládali škodolibě přestup Konečného do Rudé hvězdy Ústí nad Labem za chvilkový úlet obou stran! Nebrali v úvahu, lépe řečeno neuměli odhadnout co dokáže zarputilé odhodlání, trenérská práce a dvoufázový trénink! Od srpna 1987 do konce roku 1988 vybojoval Milan Konečný celkem 37 utkání. Jakákoli porážka mrzí, ale jen ta jedna štve Milana  dodnes. Finále mistrovství ČSFR v Mostě , kdy nastoupil proti Štefanu Cirokovi z Komárna kterého před rokem v Ústí nahradil.  Prohrál na body!

Se Štefanem  mě odrbali jako sviňu! On byl reprezentant a já byl pro rozhodčí jenom odvařený dědek! „

 

Další porážky byly spíše  zkušenostně poučného charakteru. Jednalo se o prohry s Maďarem Konkolym na MT Szeged, Bulharem Stojanovem na Spartakiádě bezpečnostních sborů v Koreji s Kubáncem Duartem  na MVP (dnešní GP) Ostrava a Rumunem Obreou na Velké ceně (dnešní GP) Ústí nad Labem. V extralize Milan Konečný dvakrát nedobodoval Vasovčáka z Dubnice, jednou Kortiše a Štiffela z Dukly Olomouc.

Ale pozor! K tomu  za sedmnáct měsíců 28 vítězných zápasů na extraligové a mezinárodní úrovni! Milan Konečný, vítěz VC Chemie Pardubice a MT Dachau, se stal pro Rudou hvězdu nejen spolehlivou oporou, ale i příkladným kapitánem mužského oddílu boxu RH Ústí n. L. V podstatě byl nepostradatelný pro získání  titulů mistra ČSSR družstev v letech 1988, l991, 1992 a 1993!

Honza Čejna, Sváťa Žáček, funkcionáři, Poříčák a  celé Ústí, všichni byli  spokojeni a přestup Milana Konečného do Rudé hvězdy měl najednou svoji logiku i pro nevěřící!Kdyby tak dopadly všechny boxerské přestupy…!

Nic ale není zadarmo! Příprava byla opravdová dřina.  Trénink měl a má  svá platná pravidla. To vojensky obecné, „Těžko  v přípravě, lehko v boji“ bylo uchopeno jako základ tréninků nejen Milana Konečného ale i tehdejších „rudohvězdáckých“ spolubojovníků!Vytahuji „zkušební trumf“ na  bývalého hlavního trenéra a metodika Honzu Čejnu a ten k předložené fotce  přidává jména z leva : „Bleil, Hencz, trenér Žáček, Madura, Zsemley,    Strnad, Konečný, Vojta a Bohouš Rückslosové, a Péťa Hrivňák“

a dodává:

 „Chybí tam např. Andrejkovič, Flachbart, Doktorik, Prešinský, Rafael, Rusnák, Gavenčák a mnoho dalších vynikajících boxerů té doby. Je zajímavé, že se z tak  silných individualit vytvořila  v Rudé hvězdě bezvadná parta. Kluci sami na sobě poznávali, že pokud trénují  odpovědně a nadoraz, boxují tvořivěji s reakční reflexi, ale i schopností „předreakce“. Pokud to takto funguje, mají borci důvěru v trenéra, stanovený tréninkový plán i v aplikaci nových prvků, či metod tréninku! Moje studijní specializace byla lehká atletika, kde byla metodika přípravy už dávno rozpracovaná na vědecké úrovni a proto jsem se snažil použitelné zásady a metody přenést do přípravy boxerů jak ve smyslu všeobecné přípravy, tak i specializace.  Tehdy jsme snad jako první, možná ve světě, zavedli do přípravy 3 minutové běhy,  minutové běhy aj. Ve specializaci to potom byly propracované rychlostní tréninky, dnes už známá 15, či 30 vteřinová kola apod. Zajímavé bylo sledovat růst všeobecné vytrvalosti boxerů například pomocí Cooprova testu, což je vlastně měřený  běh na 12 minut. Milan Konečný dosáhl tomto testu druhého místa s výsledkem 3 630 m. Nejlepším byl  „těžký“ Ruda Gavenčák s 3 650 m a jako třetí byl hodnocen bantamový Palo Madura s 3570 m. Ve specializaci jsme v části ostrých sparingů zavedli nový  přístup, kdy jsme navázali reciproční kontakt s mistrem NDR Vismut Gera, kde boxovali takoví medailisté z ME, MS a OH jako Fanhädel, Kaden, Förster a další. Neméně důležitá byla i zvýšená úroveň regeneračních procesů.“

Vzpomínky Milana Konečného na tréninky v Rudé hvězdě jsou spíše pocitové:

 „Byla to taková „fajna“ dřina! Už ani nevím jestli jsme tak makali protože nás to bavilo, nebo jsme se prostě podřídili trenérům… Asi, no  určitě, to bylo obojí, protože si nepamatuji na nějaké, flákáni, výmluvy, naříkání, či vzpoury. Box je   nelítostná  bitva a proto musí být ta pravá příprava ještě hustější!

 Na druhou stranu je to férový boj  a kupodivu i přátelský. Znáš to sám, na tréninku jsme se s Bohoušem a Vojtou Rückslosem, Pepíkem Prešinským, Peterem Hrivňákem i Peterem Rusnákem a Rudou Gavenčákem „mazali“ jako koně, pro vlastní pocit soutěžili  kdo komu  víc naloží, ale skončil trénink a šli jsme jako nejlepší kámoši třeba na „limonádu“…

 

Krásná doba mládí, ale počkej, myslím že právě teď bychom měli poslat hodně pozdravů a vzpomínek do „boxerského nebe“ velkému kamarádovi  Peťovi Rusnákovi, který před lety tragicky zahynul.“ 

 

V březnu roku 1989 Konečný sice prohrál na Velké ceně Ústí nad Labem s Rusem Lebzjakem (zlatá OH 2000) na body, ale  potom si zopakoval vítězství na VC Pardubice. Účast na MT TSC Berlin a prohra se Zambijcem Silungwem jako by odhranila vítězné tažení. Určitě k tomu přispělo státní soustředění v syrském Damašku, kde si Konečný zatrénoval i zaspároval se svým idolem Jánem Franekem a jeho bratrem Michalem! Mimo jiných vítězství porazil Konečný o měsíc později ve finále MVP Ostrava Kubánce Gomeze a v listopadu získal v Dubnici titul mistr ČSSR ve váze do 71 kg!

 

 

Ve svých 30 letech, kdy někteří  mladší soupeři už s boxem skončili, byl Milan Konečný, reprezentant ČSSR, přijat do Střediska vrcholového sportu Ministerstva vnitra!!!!

Stejně „zaparádil“ i v roce  1990! V extralize si „vyřídil účty“ s Čepelákem , Štiffelem i Vasovčákem, vyhrál Velkou cenu Ústí nad Labem a „zaskočil“ si do Maďarska, kde  po 5 letech  zopakoval  vítězství na MT Tatabánia.

Milan Konečnýje ukázkovým příkladem toho, jak láska a šťastné rodinné zázemí příznivě ovlivňuje možné hranice fyzického nasazení, motivační úroveň a tím i výsledkovou úspěšnost. Protože to působí i zpětné, narodila se v říjnu manželům Konečným dcera Lenka. Syn Lukáš už chodil za tátou na tréninky a podle možností ho bral Milan i na soustředění. Lépe a šťastněji už asi nešlo žít….!

 

Zápasové statistiky jsou někdy zavádějící, ale posuďte sami. Z 33 zápasů odboxovaných v  roce 1990 Milan Konečný prohrál pouze dva. Na „Festu“ ve Würzburgu vyfasoval v první  střední za soupeře už jednou zmiňovaného Oktaye Urkala.

„Byl hodně rychlý (normálně lehký welter) a boxoval doma. Proto jsem zůstal po bojovném utkání tím poraženým. S Polákem Szazapskim mi zase prasklo obočí a bylo po zápase.“

 

Čísla jsou v tomto případě skvělejší o skutečnost, že od druhé poloviny roku 1990 boxoval Milan Konečný na tzv.střídavý start, mimo oddílu SKP Ústí nad Labem ještě bundesligu za oddíl SG Gera.

Protože byl vázán  německými ligovými termíny, nemohl obhajovat republikové tituly a fakticky tak o ně v letech  1990 a 1991 přišel. Na druhou stranu však pomohl oddílu boxu SKP Ústí nad Labem, aby si za smluvní část  jeho startovní odměny v Německu, pořídil nahrávací záznamové zařízení a  starší mikrobus. Navíc jako osobní poděkování za výborné výkony zaplatil oddíl SG Gera  Milanu Konečnému letenku na mistrovství světa!!!

 

Takže, v roce 1984 stál Milan Konečný před náborovým letáčkem a rozhodoval se pro box. O sedm let později, v březnu, vyhrál olympijský kvalifikační turnaj MESTRE v Itálii ve váze do 71 kg a  vybojoval si tak účast na OH 1992 v Barceloně! Michal Franek skončil na tomto turnaji stříbrný ve střední váze. V květnu 1991 boxoval Konečný na mistrovství Evropy v Göteborgu a v listopadu na mistrovství světa v australském Sydney!!! Sečteno a podtrženo, jak z boxerské pohádky!

 

Göteborské ME výkonnostně navazovalo na italské MESTRE. V prvním utkání porazil Konečný  vysoko na body Španěla Navara. Druhým soupeřem byl stříbrný  z moskevského MS 1989 Torsten  Schmitz. Po  naprosto vyrovnaném utkání byl vyhlášen bodovým vítězem známější Němec, který prohrál až ve finále s Rusem Akopkochianem. Michalu Franekovi se na tomto ME vedlo lépe a získal stříbrnou medaili, když ve finále prohrál se Svenem Ottkem. Dobrá forma vydržela Milanu Konečnému až do září 1991. Odboxoval 26 vítězných zápasů z toho 14 před limitem! Až ten sedmadvacátý, „intercupový přátelák“ s mistrem Evropy 1991,1996 , III. MS 1989 a pozdějším profesionálním mistrem IBF a WBA, Svenem  Ottkem prohrál  na body!  Nejen on je dodnes přesvědčen, že mu zasloužené vítězství „zazdil“ ringový sudí.

“ Teho Ottkeho jsem měl ve svých rukách. Buď mu nesedl můj styl, či co, byl jsem sám překvapený, jak boxoval odevzdaně, bez jiskry. Jasně jsem vyhrával a tak mě německý rozhodčí „po německu“ v posledních vteřinách před koncem, veřejně napomenul…“

 

 

Boxerský bůh se na to nemohl dívat a vzal si dovolenou. A právě v té době „úlisně“ zasedla   AIBA a vydala proradné  rozhodnutí, kterým omezila  věk účastníků ME, MS a OH z 34 na 32 let! (Dnes už je to zase 34 let! To jsou věci co?) Jak víme, každá pohádka má své zlo! V té Milanově byla tou „Babou Jagou“, AIBA! Psal se říjen 1991, Milanu Konečnému zbývaly pro reprezentaci pouhé dva měsíce! Vydobytá účast na OH 1992 byla nezávisle na jeho vůli, v  ten moment,   odhozena na  „smetiště dějin“ ! A přišly těžší chvíle…Ve středisku vrcholového sportu byl z funkce sportovec instruktor-reprezentant ČSSR převelen do funkce skladník!  Bezmoc, zklamání , ztráta cílové mety a motivace, zatluče psychiku  do neznámých  fyzických projevů, aniž by s tím člověk počítal a mohl to ovlivnit! Psychika je „svinstvo“ , které zaleze až do morku kostí…

Jako „náhradní „děkovačka“ se nakonec objevila možnost Milanova startu na mistrovství světa v australském Sydney. Němci zaplatili letenku (všechna čest!) a naši ho do nominovali. Ale byla to už jen  taková „záplata narychlo“, která nakonec vyzněla jako  labutí píseň Konečného reprezentační kariéry.

 „Moc jsem jsem se těšil a na švédského borce Antmana jsem si hodně věřil ! Zápas byl  dva dny po příletu a první kolo jsem mu naložil a vyhrál 7 : 0! Ale ve druhém kole byl můj  organismus jako by otočením vypínače nepochopitelně  vypnut a energie  mě opustila. Nebyl jsem schopen nic udělat, snad to jen přežít. Mé tělo asi  nezvládlo rychlou aklimatizaci, jinak si  to neumím vysvětlit. Bylo to na prd! Forma během okamžiku fuč, aniž bych to tušil, nebo  něčím špatným ovlivnil. Prohrál jsem ……“

 

„Skladník“ Milan Konečný zajišťoval v roce 1992 v SKP nejen sportovní vybavení boxerů a tréninků, ale stíhal k tomu  trénovat, boxovat extraligu i bundesligu, vyhrát mistrovství Čech a Moravy i mistrovství ČSFR v rodném Brně! To už ve váze střední do 75 kg. Jako bonbónek k tomu v dubnu 1993 přidal I. místo na Grand Prix Ústí nad Labem a v červnu ještě vítězství na německém MT Chemnitz. Na závěr amatérské kariéry porazil po páté Ludvu Plachetku, zaboxoval si vítězný přátelák v Dánsku a měl by přijít zasloužený sportovní odpočinek a tím i konec našeho vyprávění…

K ničemu takovému však nedošlo a   náš příběh tedy pokračuje.  Pro jeho další návaznost  se však musíme časově vrátit do dubna 1993, kdy probíhaly boje MT Grand Prix Ústí nad Labem. Cestou z profesionálního  angažmá v Německu se tu zastavil Milanův mladický idol a nyní boxerský kolega Ján Franek. Zní to až neuvěřitelně. Kvůli Jánovi začal Milan Konečný boxovat a po rozhovoru s ním se rozhodl pro pokračování svého boxerského života cestou, v česku dosud nepoznanou, kterou byl   profesionální ring!

 

 

 

Průkopník českého profesionálního boxu na „vedlejšák“!

 

Historie se neopakuje, ale podoby ano! Už víme komu Milan Konečný volal když chtěl do Rudé hvězdy Ústí nad Labem. Hádejte komu zavolal teď, když chtěl do profiringu. Nemýlíte se, Honzovi Čejnovi! Ten už sice  po ukončení OH 1992 odešel od boxu k pedagogické činnosti, ale důvěra je závazná a nemizí ze dne na den! Proto právě jeho požádal Milan Konečný, zda by mohl sehnat a zajistit profesionální angažmá. Tak se stal z „učitelského neboxera“ Honzy Čejny náš první profesionální „organization coach“ na vedlejšák!

 

A začátky byly podobné jako v amatérech. O „boxerského dědka“ Mílu Konečného nebyl zájem. Potom „coach“ Čejna sehnal  kontakt na nějakého německého promotéra a ten že chce Konečného vidět. Kvůli tomu  se cestou z posledního amatérského zápasu v Dánsku zastavili v Berlíně. Tam k jejich překvapení měli ve středu  ohromného nákupního střediska postavený  ring a Milan po dlouhé cestě a vystoupení z auta odbouchal první veřejný sparing!

„Nebylo to nic moc, ani soupeř, byl jsem utahaný, tak jsme tam odspárovali čtyři kola bez rozhodčích. Druhý den po vyspání jsem měl sparing s manažerovým „koněm“, nějaký Sony Boy a toho jsem spráskal, že se mohl přejmenovat na „Opuchlá huba“. Manažér řekl, že je to o.k. a že se nám ozve. Nic…, až za pár let jsem se dozvěděl, že ho tenkrát zatkli snad pro zločinné spojení s mafii.!“

 

Honza Čejnase snažil dál, až zjistil kontakt na německého promotéra s rakouskou licencí Olafa Schrödera. První výjezd za vzájemným seznámením na gala večer do Vídně skončil platonicky, protože „menža“ si na ně nenašel  volný čas. Pocity ze zbytečné cesty však zahnal omluvný telefonát a nabídka smlouvy na jeden zápas v „middleweight“ do 72 kg a nějaký drobný deka  v Německu. Tehdy už „polotěžký“ Milan shodil 9 kilo a šel na to! Vážilo se obligatorně v den utkání! Konečný boxoval jako  předzápas titulového  utkání o mistra světa IBF polotěžké váhy mezi Henrym Maskem a Antony Hembrickem. Prvním profesionálním  soupeřem Míly Konečného, toho 18. září 1993 byl naturalizovaný Turek Ibrahim Alpaslan, který měl již 5 profesionálních zápasů a všechny vítězné. „Adept“ Konečný  měl být zřejmě  další „zářez na jeho pažbě“, ale Milan svého soupeře jasně přeboxoval a zvítězil. Ve druhém  boji o měsíc později Konečný porazil Američana Guy Stanforda, který měl dosud 15 zápasů. Všechny vyhrál, z toho 9x před limitem!  Bylo rozhodnuto a smlouva s Olafem Schröderem byla podepsána! Nakonec trvala 11 let!

 

Počáteční tři vítězné profesionální zápasy „na vedlejšák“ odboxoval Milan ještě ve funkci skladníka, ale od února 1994 přešel od SVS MV do zásahové jednotky Policie, kde pracoval plných 13 let. Zajímavá, leč psychicky a fyzicky náročná  práce s tvrdou přípravou. Ale dřina jakoby  byla „chlebem“ Milanova života. Jak je možné při tak náročné práci ještě dělat box na mezinárodní profesionální úrovni? Prostě! Ještě větší dřinou! Přibližuje  to Honza Čejna:

 

„Jednou jsem si dal s Milanem sraz kvůli zápasové nabídce na Severní Terase v Ústí nad Labem. Říkal, že přijde  rovnou z práce. Na místě setkání  jsem viděl, jak se ke mě žene nějaký pobuda    v maskáčích a bundě s kapucou. Byl to Milan, celý zpocený, tak jsem se ptal co dělá a on mi řekl, že přiběhl z práce. Že tak běhá do práce a po službě zpátky domů!  Jenže ta jeho  práce byla  v 15 km vzdáleném Unčíně... „

 

Taky se Vám vybavují ranní běhy  olympijského vítěze Bohouše Němečka před „šichtou“ v Děčíně?

 

Vedle náročné práce Milan Konečný zvládl 5 vyhraných profesionálních  bojů v  „middleweight“ a až ten šestý. který prohrál v Rotterdamu s Williamem Krijnem po 8. kolech na body přesvědčil  Olafa Srödera, že nelidské  shazování nemá smysl a Milan se přesunul  na tři vítězné zápasy do šestasedmdesátky, tedy super middleweight.

 

V té době už Honza Čejna „koučoval“ i Láďu Husárka ! Postupně na různou dobu přibyli ještě Pepa Prešinský, Vlado Varhegyi, Petr Hrivňák, Honza Šugár, Kosťa Flachbart i pár dalšícha tak na „galavečery“ kolikrát odjížděla celá parta.

V reálné, tělu odpovídající, „light heavyweight“ do 79 kg se Milan Konečný-konečně usadil až roce 1995 a získal v červnu  titul mistra Rakouska, když porazil v 9. kole K.o. Maďara Dobaje. 

 

 

Ten pravý, až snově neskutečný zážitek  přišel v únoru 1996, kdy Milan získal angažmá na utkání v kalifornském Los Angeles v USA!

„Bylo to dobré, ale nejvíce mne překvapily v Kalifornii povinné předzápasové psychotesty. Museli jsme k doktorovi do San Diega na testové otázky. Olaf Schröder to bral od doktora anglicky, německy to řekl Honzovi Čejnovi, ten mi česky, já odpověděl a co došlo zpátky doktorovi jsem už nerozuměl, ale udělal jsem to na 1 s hvězdičkou….“

 

Hala Forum, kde hrají Kings hokej a Lakers basket je nabitá natěšenými diváky kteří „ladí“! Pojďme  si to prožít taky. Jsme  součástí excelentního boxerského galavečera! Teprve až po nás půjdou utkání o titul WBO supermuší mezi Jonny Tapiou a Giovannim Andradem a boj o titul WBO superbantamky mezi Marcem Antoniem Barrerou a Kennedym McKinneyem! Rozcvičujeme se v šatně společně s Ray Sugar Leonardem, který připravuje svého svěřence, při odchodu si všichni plácneme a jsme v kotli! Tisíce diváků!  Jdeme do ringu kde nás s mikrofonem vítá „anchoman“  Roy Jones jr. Představuje nám rozhodčí a hlavně soupeře Eugena Wagnera, bělocha z Ohio. On, ani diváci netuší kde je Ústí, Brno, Čechy a Morava, jak chutná knedlo-vepřo-zelo, jak jsme se nadřeli a že jsme si na cestu do Ameriky vybrali dovolenou! A přesto, když v 5. kole poslal Míla svého soupeře  Wagnera  k zemi k.o. hala šílí! Je to fajne, samý yes ,ok, super, ruku nám podává Bernard Hopkins, herec Dustin Hofman a jiné hvězdy. Díky,  že jsme potkali box! Mohli  jsme si prožít, jak nám „Amerika“ padla k rodným nohám. 

„A to je přeci špicový“ !

 

V pořadí světového „ratings“ polotěžké váhy byl Milan Konečný hodnocen na l0. místě! Fakt, dost dobrý!!!

Profesionální box „na vedlejšák“ je jakási zájmová činnost, chcete li „koníček“ za úplatu. Milan říká: K boxu musíš mít vztah, jenom pro peníze se to dělat nedá!

 

 „Vedlejšák“ má své výhody i opačnou stránku. Člověk na tom není až tak  životně závislý i když  každá koruna dobrá. Na druhou stranu to však vyžaduje poctivou dřinu a  „sežere“ to každou volnou chvíli. I přesto je takový boxer  považován za jakýsi “pamlsek pro „vybrané“ a nelze  počítat s dlouhodobým rozpisem  nasmlouvaných utkání. To byl i případ Milanova  utkání s Thomasem Ulrichem (III. MS 1995 Berlin a OH 1996 Atlanta) o titul mezinárodního mistra Německa v „light heavyweight“, který se boxoval v Berlíně 22. 8. 1998.

„Byl jsem na dovolené a trenér Čejna volal, že máme Ulricha! Měl jsem nataženou achilovku. Takové zápasy však nejde odmítnout! Vzal jsem to, ale  nakonec jsem odešel fyzicky a prohrál v 9. z deseti kol.

 

 

Další čtyři zápasy Konečný vyhrál. Honza Čejna s úsměvem vzpomíná jak po vítězném zápase Milana s Rumunem Mihai Iftodem v Praze poprvé uviděli boxovat ruského obra Nikolaje Valueva:

„Valuev nastoupil proti německému Andreasi Sidonovi a z jeho mohutnosti nebyl vyplašený jenom soupeř, který byl už ve 3. kole asi po páté počítaný, ale i ringový rozhodčí  Tibor Roman, který utkání po 3. kole ukončil pro naprostou převahu Valueva. Sidon seděl v rohu, němečtí diváci protestovali a pískali a tak to „časomíra“ do gongu prásknul. Borci se zvedli a pokračovali v boji. Ale bez rozhodčího! Ten mezi tím odešel z ringu a vrátil se asi po půl minutě boje. Nakonec to doboxovali a vyhrál Valuev, ale následně to myslím z výše uvedených důvodů anulovali.“ 

 

 

O měsíc později si na stejném místě Milan Konečný vybojoval pás českého profesionálního mistra polotěžké váhy a o dalších pár měsíců později znovu bojoval o titul mezinárodního mistra Německa. Zápas s naturalizovaným Turkem Ahmetem Oenerem byla výsledkově otočená ostuda za kterou se styděl i Turkův sekundant Fritz Dunek. Milan svého soupeře zbil „sto nula“  na body, ale vítězem byl vyhlášen německý Turek!

 

V Paříži, začátkem  roku 2001, Milan prohrál boj  o titul mistra Francie v polotěžké s Alainem Simonem, ale na konci roku 2001  už byl  v ,„cruiserweight“, čili váze „křížové“, tehdy do 86 kg a nějakých deka navíc. Kdybych já byl  původní  první střední,  tak bych tam nevlezl i kdyby mě prosili! Ale Milan i v této váze bojoval o titul mistra Německa, na který však nedosáhl, když mu v Hamburku prasklo v 5. kole obočí a vyhrál tak Němec Alexander Petkovic. Ale vynahradil si to českým mezinárodním titulem, když porazil maďarského Zoltána Bereše.

 

 V utkání s Ismail Abdoulem z Belgie se pokusil vybojovat Inter continental cruiserweight title IBO, ale marně. S přibývajícími léty se Milanovi častěji trhalo obočí, přicházela zranění  a na přípravu bylo stále méně času.

 

Tady by měl opět náš příběh končit, ale Milan Konečný překvapil a ještě vytáhl, dosud nemyslitelný, boxerský  trumf…..!

 

 

 

Světový zápis Milana a Lukáše Konečných !

 

O Milanovi Konečném už víme téměř všechno, ale syna Lukáše jsme opustili někde v dětství. I když jsou informace o Lukášově  sportovní kariéře celkem známé, letmo si je připomeňme. V 5. třídě byl malý Lukáš zařazen do sportovní, fotbalové třídy, kde ho trénoval pan Jarošík (otec našeho reprezentanta) a ten jednoho dne otci Milanovi sdělil, že je Lukáš sice dobrým sportovcem, ale fotbalistou prostě nebude. Táta Milan přesto Lukáše do boxu netahal ani nenutil.„Luky to okukoval sám. Jednou jsem přinesl domů rukavice a on to potom zkoušel se staršíma klukama v lese a asi dostal nakládačku, protože se chtěl najednou naučit boxovat….! Od 11 let se mu věnoval Arnošt Russ. ( Velké díky Arnošte za Lukáše i za Zdeňka Chládka !!!!) ve 13 letech měl Luky první mezinárodní zápas v Norimberku. Po tréninku dorostu chodil za mnou i na tréninky mužů. Někdy mezi 14-15 rokem jsem ho vzal mezi chlapy už nastálo. Byla to jediná cesta! Buď se otluče a vyroste mezi takovými  borci jako Gábo Hencz, Tibor Rafael a  Jožo Doktorik, nebo se může vrátit dělat „fotbalové křoví“!  A ono to vyšlo!“

 

Jablko opravdu nepadá daleko od stromu a mladý Lukáš se podřídil tréninkové náplni vrcholového střediska mužů a jeho výkonnost neobyčejně rostla! Brzy se stal naší juniorskou jedničkou a v roce 1995 vybojoval stříbro na mistrovství Evropy juniorů! „Jedničkářem“ byl i mezi seniory a mimo  jiná cenná vítězství, vybojoval bronzové medaile na mistrovství světa seniorů 1997 v Budapešti a 1999 v Houstonu USA, kde porazil i pozdějšího  mistra světa  2001 a bronzového z OH 2000 Diogeneze Lunu z Kuby! Nenaplněné výkonnostní představy na OH 2000 v Sydney i finanční otázky přiměly Lukáše vstoupit do profesionálního ringu už v roce 2001…

 

A najednou, kde se vzal tu se vzal, byl tu rok 2003! Táta Milan měl odboxováno 35 zápasů na „vedlejšák“,   syn Lukáš 18 utkání na „ plný úvazek“ ! Nevím jak se to „klukům“ Konečným podařilo a kde to urychlili! Prostě   tápu, jestli Milan tím že začal později tak omládl, nebo naopak mladý Lukáš mezi těmi  „vlčáckými učiteli“ rychleji dospěl. Prostě taková „normální“ rodinka profesionálních boxerů…. Lukáš, v té době již mezinárodní mistr Česka a Německa dostal nabídku na zápas o titul mistra Evropské unie ve váze „Light middleweight“. Právě jeho tehdy  napadlo, že by si mohl zaboxovat s ještě aktivním tátou v  jeden večer zvláště a podtrženo, když se má boxovat v Ústí nad Labem. Řekl o svém nápadu  manažéru Steinforthovi i Olafu Schröderovi a vůbec netušil, že tak zařídil přepsání  světových boxerských dějin.  Nakonec se zjistilo, že Milan Konečný  sice vlastní český mezinárodní titul „Cruiserweight“, ale ten „pravý“, český titul  není obsazen. Někde sice psali, že se o český profesionální  titul v „křížové“ váze naposledy boxovalo před více než 50 lety, ale myslím, že si to popletli s polotěžkou. „Cruiserweight“ byla ustanovena až v roce 1979 a první zápas o titul boxoval v prosinci  Jugoslávec Mate Parlov (polotěžký vítěz OH 1972 v Mnichově ) s Marvinem Camelem z Ameriky. Chytrý nápad je jedna věc, ale realizace je jiná, poněkud tužší. Lukáš začal s tvrdou profesionální přípravou, táta po svém, při zaměstnání. Ani jednomu  tehdy myslím nedošlo, že Milan bude jediným  tátou na světě, který nastoupí se svým synem v jeden večer k titulovému zápasu! Jsem přesvědčen, že  toto světové prvenství, boxerská rarita Konečných, zápis do dějin světového boxu   nakonec, až na vyjímky, unikl  širší boxerské veřejnosti !

 

Zimní stadion v Ústí nad Labem měl již své zkušenosti s konáním amatérských Velkých cen a Grand Prix, ale  toho večera 17. října 2003 se „zimák“ poprvé změnil na boxerskou „profesionální gala halu“. Představitelé sportu, kraje, města, amatérského i profesionálního boxu společně s vděčnými a natěšenými diváky halu pro 8OOO diváků téměř zaplnili. Všechno bylo ten večer jaksi radostnější, barevnější a slavnostnější. Jen táta a syn Koneční byli tím tuplem napjatější a  nervóznější, aby nezklamali diváky a vše vyšlo podle představ. Když ale při zahájení boxerského večera  předávali Masarykově nemocnici šek na částku 80 000,- proústeckou porodnici, sklidili takový bouřlivý aplaus, jako by už vyhráli tituly.

První z rodiny nastupoval táta Milan a pod ringem probíhala chvíle  „starosti o dítě nějak obráceně“:

 „Šel jsem se na tátu podívat. Ne  že bych se o něj bál, ale přesto jsem byl nervózní jako nikdy. Cítil jsem se  bezmocný, nemohl jsem pomoci udeřit, uhnout, kontrovat. Táta ale boxoval velmi dobře a tak jsem si jenom přál, aby se nezranil. Viděl jsem asi 3 kola, potom jsem se musel jít připravit na své utkání.V šatně ze mě nervozita úplně spadla.

 

 

 

Oproti 44 letému Milanovi měl jeho  soupeř Pavel  Habr zápornou výsledkovou bilanci i když  odboxovanou se silnými soupeři v zahraničí. Držel však  trumf, který nejde vybojovat, koupit, ani jinak získat- věk!  Byl  o 13 let mladší!

Habr útočil a „kousal jako vzteklý pes“, roztrhnul Konečnému obočí a snad i natrhl ucho.   Milan musel vynaložit technickou převahu proloženou „pedagogicko výchovnými„ kontry a útoky s neúprosnými spodky, aby Habra přesvědčil o marnosti jeho počínání.  Zvítězil na bodyu všech rozhodčích a vybojoval tak titul a pás profesionálního mistra Čech ve váze „Cruiserweight“!

 

Lukáš jasně přeboxoval nebezpečného Azize Daariho z Francie. Jenom pro zajímavost měl Daari stejného trenéra jako Lukášův poslední soupeř Jimmy Colas. Lukáš zvítězil po 10 kolech na body, získal pás a titul mistra EBU-EU ve váze Light midleweight.

Milan a Lukáš mohli být  vzájemně pyšní, tak jako my v hledišti. Byla by hloupost srovnávat oba tituly i když podstata je více než jasná. Kdyby nebylo Milana, nebyl by titul ani jeden! Kdyby se rozhodl, že místo Lukáše „vytvoří“ třeba Aničku, tak.., ale to jsme v tom  nereálném kdyby!

Stačí se podívat na jejich fota a je nám naprosto jasné, že takhle to být mělo a je!

 

 

Co bylo dál? Lukáš si dalšími 19 vítězstvími vybojoval bitvu  o  titul mistra světa  WBO se Sergejem Dzinzirukem. Po více než vyrovnaném boji  byl v Drážďanech za vítěze prohlášen „domácí“ boxer z Ukrajiny. Ale právě teď se připravuje na odvetu s Dzinzirukem o totul Mistra světa, která  se koná  30. 9. 2011 v rodném Brně! K tomu  se aktivně věnuje práci  pro rozvoj amatérského i profesionálního boxu u nás. Celý táta….

 

Milanskončil u Policie a odstěhoval se zpátky do rodného Brna. Ale bez „fajfky a hůlky“. Hned začal pracovat jako trenér v oddíle   BC Davelopment Nový Lískovec a uhádnete s kým? Jasně, se svým prvním  trenérem Mirkem Kubánkem a Elenko Savovém. K tomu se vypracoval do funkce hlavního rozhodčího české unie boxerů profesionálů. Společně  s Lukášem pořádají boxerské tréninkové  campy.

 

Je bezvadné mít Milana a Lukáše za přátele. Nejen pro jejich strhující oddanost boxu, ale jako životní návod, že čestnost, upřímnost a poctivost přináší nejen sportovní úspěchy, ale i životní štěstí!

 

 

 

 

„ Box? Společně s rodinou je to celý můj život. Dal jsem mu svou oddanost,poctivost,zarputilost i tvrdohlavost. On mi dal koníčka jako zaměstnání, potom „koně“ při zaměstnání, cestování celým světem,  spoustu kamarádů a fandů a tu Ameriku k nohám… Kdyby toho všeho byla jenom půlka, tak jsem šťastný ale ono to ve skutečnosti bylo celé a to je prostě bomba!

 

To měl být závěr,  Milanovo boxerské vyznání, ale on mě převezl… Když jsem začal psát jeho profil udivovaly mne souvislosti všeho se vším, ale ani ve snu by mě nenapadlo, že ho ještě uvidím boxovat v ringu a já v něm budu taky!  12.4. 2009 nastoupil ve svých 49 letech k šestikolovému exhibičnímu utkání proti o 20 let mladšímu Pavlu Ďurčovi. Ale aby byl pomyslný kruh uzavřen byl jsem na toto utkání vylosován jako ringový….!

Ano, pro získání větších zkušeností a nových pohledů na box jsem si pod vlivem Milana a Lukáše udělal licenci rozhodčího. Každý ví, že box vypadá jinak v hledišti a u televize. Podobné rozdíly lze najít u pohledů diváků z ochozů a vidění trenéra, nebo bodového rozhodčího z rohu, nebo strany ringu. Potvrdil jsem si, jak rozdílně vnímá a vidí utkání ringový rozhodčí.

Oba boxeři přistoupili k utkání s odpovědnou bojovností, jakoby korigovat ani nepotřebovali. Akorát Ďurčovi jednou vypadl chránič a Konečný v zápalu boje to tam jednou hodil po stopu, což jsem mu důrazně vytkl a hned činil pokání…jinak jsem po dvě kola mohl sledovat jejich nasazení a „lítající bomby“.

Ve třetím ale Milan přidal a ve čtvrtém rozsekal Pavlův spodek a bylo hotovo. Zvítězil Konečný ve 4. kole Tko.

Aniž bych to tušil s vědomím toho co o Milanovi vím jsem jeho ruku na vítězství zvedl hrději a razantněji, až vyjekl. Myslel jsem že radostí nad vítězstvím. Teprve později jsem se dozvěděl, že jsem mu tak „našponoval“ zraněné rameno. Téměř 50-ti letý Milan tak opouštil ring vítězně!

 

Další velké pracovní úsilí na pomoc amatérskému a  profesionálním boxu v rodném  Brně a práci šéfa rozhodčích  ČUBP, Konečnému zhatila sviňská, zákeřná nemoc, kterou lékaři zjistili počátkem roku 2010. .Milan s ní bojuje obdivuhodně s vůli mu vlastní! I proto je nám nadále velkým, kamarádským vzorem a držíme mu palce i pěsti! Jen ten  box už může sledovat pouze jako divák.

Cítíme se  poctěni, že se na jaře 2011 stal Milan Konečný čestným členem VBC!

 

 

MilanKonečný

 

Nar. 11.12.1959 v Brně

Výška: 184 cm

Váha:od 71 kg výše, dnes 92 kg

 

Amatér:              215 utkání/188 vítězných,

                          Účastník MS 1991 Sydney

                          Účastník ME 1991 Göteborg

                          Vítěz MAESTRE Itálie1991-kval. OH 1992,

                          Mistr ČSSR 1989, ČSFR 1992

                          Vítěz GP Ústí n.L. l990 a l993

                          Vítěz GP Ostrava 1989 a 1992

                          Vítěz MT Chemitz 1993

                          Vítěz dalších MT

 

 

Profesionál:         37 utkání/23 vítězných      

                           odboxoval 217 kol

                           Mistr Rakouska  

                           Mistr ČR váhy střední,

                                                  polotěžké

                                                  křížové

 

 

 

 

                                                                                            Ondra Holubek

Share this

TOP NEWS

Tréninky ARENA FIGHT CLUB BRNO

JARNÍ PRÁZDNINY

 ÚTERÝ - ČTVRTEK

6. a 8.2.2018

17.00 DĚTI - ZRUŠENO 
18.00 Sk.A+B
19.00 SK. C

---------

NÁBOR 2018

začínáme 23.1.18, 19:00

pak

ÚTERÝ, ČTVRTEK

v 19.00

nábor 2017

LERK BRNO,

 ROKYTOVA  1, 3.patro

---

SKUPINA JUNIOR

KIDS KICKBOX THAIBOX

(děti 5-10 let od 17:00 od 4.1.2018)

---

 

 Ladislav Korec

2017-06-10 22.14.40

VICEMISTR

REPUBLIKY 2017

v muay thai CMTA 

---

 

 

Simona Pressová

ve vítězné

mezinárodní premiéře  na 

NIGHT OF GLORY 13


 

 

2017-03-26_08.15.06[1]

---

 

new gym

new gym lerk

mapka k gymu 

14079807_642518262565544_5477528536831348077_n

(trolejbus 25,26,27, autobus 99 mají zástavku Akátky přímo u gymu, u gymu je i spousta parkovacích míst)

 

---

 

---

"VLK" ulovil Aslana - cenný skalp pro Wolfiho!!!

wolf Aslan

LUKÁŠ "VLK" WOLF v.s. ASLAN KUTCHIEV

---

MIREK "MIRKO" PROKEŠ

07-20150619_190305

MISTR ČESKÉ REPUBLIKY 2015 V MUAY THAI 61,23kg

 

---

   „Úspěch není klíčem ke štěstí. Štěstí je klíčem k úspěchu. Když milujete to, co děláte, budete úspěšní.“

Albert Schweitzer

Oficiální partneři klubu

 

E-finance_logo

logo ekoprodukt-fitness