Různé formy zápasu jsou dokázány již hluboko v historii lidstva. Měření sil formou různých úpolových cvičení bylo velmi důležité. Člověk, aby přežil, musel umět efektivně lovit a bojovat. Různé formy kontrolovaného měření sil byly pro to vhodnou průpravou. Zápas byl velmi oblíbenou činností. Nejspíš právě proto se ve starověku na olympijských a ostatních celořeckých hrách prosadilo zápasení, rohování a pankration jako těžkoatletické discipliny. Podle řeckého označení to byly sporty „s tělem blízko těla“. Tyto disciplíny se vždy těšily veliké oblibě a zájmu diváků, mezi nimi i filosofů a básníků, které bychom dnes v blízkosti ringu nebo žíněnky nenašli. Zápas byl pravděpodobně nejstarším známým sportem ve světovém měřítku a v Řecku měl velmi dávnou tradici. Podle mýtů zápasili i bohové a to počínaje Diem, který údajně přemohl svého otce Krona právě v Olympii. Zápasili Heróové, například Hérakles s obrem Antaiem nebo Théseus se zbojníkem Sínidem, i když zde nešlo o zápasy čistě sportovního charakteru. První popis sportovního zápasu v řecké literatuře nám podal Homér v 23. zpěvu Iliady. Ve hrách na Patroklovu počest tam zápasí Odysseus s velkým Aiantem, „až mocným sevřením rukou jim praskaly hřbety a vlhký pot z těla jim stékal a všude na prsou jim naběhly pásy zbarvené červenou krví.“ Jejich boj se skončil nerozhodně. Nejstarší památka z řeckého území se zápasnickou tématikou jez 16. století př. n. l., je to reliéfová výzdoba na steatitovém rhytonu z Aja Triady (dnes se nachází v muzeu v Irakliu).

Pravidly a technikou se řecké zápasení podobalo dnešnímu řeckořímskému zápasu, ale obsahovalo také mnoho technik z dnešního zápasu ve volném stylu. Už v předklasické době se ustálily dvě hlavní formy: orthopalé (stadaiapalé) „rovný“ nebo „vzpřímený“ styl a kalópalé (kylisis) „přízemní“ nebo válivý“ styl. V orthopalé se zápasilo ve stoje a zvítězil ten, kdo srazil soupeře na zem, přitom stačilo, že ho přinutil dotknout se země čímkoliv jiným, než chodidly. Bojovalo se většinou na tři kola, výjimečně jen na jedno. U kalópalé pokračoval zápas i po pádě jednoho nebo obou soupeřů na zem. Bojovalo se do chvíle, než se jeden ze soupeřů vzdal nebo jeden ze soupeřů už nemohl dále pokračovat. Zdvižením jednoho nebo dvou prstů se oznamovalo vzdání.

Pravidla zápasení údajně sepsal sicilský zápasník Orchidamos cca v 8. století př.n. l.. Charakterizovaly je zákazy: nesměly se při nich dávat údery, nesměly se používat chvaty na pohlavní orgány, nesmělo se útočit na oči, nesmělo se kousat a škrábat nehty, nikdo ze zápasníků nesměl opustit vyhrazený prostor. Škrcení, páčení prstů a podrážení nohou nebyly zakázány. Při Orthopalé se bojovalo v nehluboké jámě vevnitř vysypané pískem, u kalópalé se bojovalo na měkké půdě polité vodou a ohraničené žlábky. Zápasiště byla čtvercová nebo obdélníková, ale neznáme přesné rozměry. Pokud někdo vypadl ven ze zápasiště, rozhodčí boj přerušil a nařídil pokračovat v něm z poslední pozice před vypadnutím.

Z vyobrazení a literárních děl známe více než čtyřicet chvatů, každý z nich měl svůj název jako písmeno abecedy nebo slovesný tvar. Mnoho jsme se dozvěděli z tzv. Papyru Oxyrhynchu z 2.století, který obsahoval jména vítězů některých her a také směrnice pro paidotriby (rozhodčí), ve kterých jsou popsány některé chvaty a pozice. Zápas začínal z postavení rozkročmo v podřepu, základní postavení „čelem proti čelu“ se nazývalo systasis, bokem proti boku parathesis. Mezi nejznámější chvaty patřily : ankyrizein („hák“), dratein („přitlačení“), ancheim („škrcení“), mesolabe („zvednutí za pas“), perisfinszein („dnešní dvojitý nelson“). Poměrně málo zmínek je o „podražení kopnutím“ (hyposkelizein), ale je doloženo na více vázových malbách.

Technika zápasení nebyla jednotná, odrážely se v ní místní tradice a často i převládající charakterové vlastnosti obyvatelstva toho, či onoho kraje. Nejméně vážnosti si získal „sicilský styl“, protože bojovníci si zvykli nahrazovat sílu úskoky a obratnost triky. „Bojovat argejsky“ znamenalo bojovat hrdinně. Právem byli hrdí na svůj způsob boje Sparťané: „Jiní ať používají triky“, stojí na pomníku jednoho z jejich zápasníků, „já vítězím silou, jak se patří na syna Sparty“. Přitom se však hrubá síla příliš necenila, aspoň do římských časů. Svědčí o tom verš básníka Simonida z ódy na Aristodama z Elidy, který vešel také do přísloví: „Zvítězil ne tělem mohutným, ale uměním svým.“

Na olympijské hry byl nejprve zaveden zápas palé (orthopalé). Stalo se tak na 18. hrách roku 708 před n.l. zároveň se zavedením pětiboje, v němž byl zápas jednou z pěti disciplín. Prvním vítězem byl Sparťan Eurybathos. Vítězem byl ten, kdo dokázal donutit soupeře, aby se dotkl země něčím jiným, než chodidly. Zápasníkovi (palaistés), kterému se povedlo třikrát za sebou položit soupeře na zem, se říkalo triaktér (trojnásobný). Angličan E.N. Gardiner shrnuje zásady tohoto zápasu do pěti bodů:

Řádným položením bylo, jestliže byl zápasník složen nebo vržen tak, že se dotkl země bokem, zády nebo rameny.

Jestliže oba zápasníci upadli současně, nepočítalo se to.

Aby jeden vyhrál, musel položit soupeře třikrát.

Bylo dovoleno podrazit soupeři nohu, aby upadl.

Chytání soupeře za nohy, ač nebylo výslovně zakázáno, se málokdy používalo.

Box máme z řeckého světa doložen ze stejně dávných dob, jako zápasení. Setkáváme se s ním například na známé nástěnné malbě v Théře, která pochází z poloviny 16. stol. před n.l.. Nejstarší vázová malba zobrazující boxery je asi z 13. století před n.l., našla se jako mykénský výrobek přivezený na Krétu. První popis boxerského zápasu nám zanechal opět Homér. Boj pěstí, rohování, bylo Řeky nazývané pyx nebo pygmé. Objevuje se už v mýtech. Uznávaným boxerem byl především Apollón, který zbil pěstí siláka Forbanta, bránícího poutníkům navštěvovat Delfy. Z Hrdinů ovládali box Heraklés, Théseus nebo Polydeukés. Polydeukés například přijal na výpravě Argonautů výzvu krále Bebryků Amyta, aby s ním boxoval na život a na smrt a silným úderem mu prorazil lebku. Zdá se však, že box byl na Peloponésu málo rozšířen. Tím se vysvětluje, proč se tak starý sport, dostal do programu olympijských her poměrně pozdě. Byl zaveden teprve při 23. hrách roku 688 před n.l.. První olympijský závod byl spíše exhibicí, než řádně organizovaným bojem. Vítěz 23. her Onomastos, až z maloasijské Smyrny, byl teprve po hrách pověřen, aby pro Olympii vypracoval pravidla tohoto zápolení. Podle antických zpráv byla tato pravidla mnohem volnější, než jsou dnešní. Dovolovala všechno, kromě chvatů, držení soupeře a úderů na pohlavní orgány. Od začátku se předpokládalo ovinutí pěstí řemenem, který však nesměl být tvrdý ani ničím zesílený. Měkké řemeny (meilichai nebo strofia)bývaly ze syrové hovězí nebo oslí kůže a sloužily na ochranu kloubů a zpevnění zápěstí. Zápěstí a dlaň byly ovinuty řemením tak, aby poslední dva články prstů přečnívaly přes ovinutí a ruka se mohla sevřít v pěst. Podle obrázků na vázách byly řemeny dlouhé asi tři metry. Takový stav máme zachycen na kresbách z let 520 až 490 př.n.l.. Zápasilo se na vyhrazeném prostoru, který byl posypán pískem. Zvítězil ten, kdo přinutil soupeře, aby se pro neschopnost k dalšímu odporu vzdal nebo ho srazil na zem,takže zůstal bezvládně ležet. Boj trval tak dlouho, dokud neskončil vítězstvím nebo porážkou jednoho z bojovníků. Když boj trval příliš dlouho, nařídil rozhodčí se souhlasem soupeřů tzv. klimax „vystupňování“. Jeden ze soupeřů se musel postavit a bez krytí přijmout úder, když to vydržel, dal ho za stejných podmínek zase on druhému, a potom se to opakovalo. Počet úderů nebyl omezený, první se určil losem, poslední určil vítěze. Od 5. století př.n.l. se hry začínaly stávat vystoupením gladiátorů, podmínky se neustále zostřovaly. Pořadatelé to připouštěli, protože to zvyšovalo přitažlivost her. Boxeři si začali řemeny zesilovat na vnější straně pásy z tvrdé kůže, aby dosáhli silnějšího úderu a zevnitř je podkládali vlněnou vložkou., tomu se říkalo sfairai. Protože řemeny byly dlouhé a jejich ovíjení si vyžadovalo zručnost, ale i čas, nahradili je boxeři v polovině 4. století koženými šněrovacími rukavicemi. K nim byly řemínky připojeny mocné zesilovací pásy. Rukavice podkládali vlnou. Tak vznikly oxeis himantes „ostré řemeny“, které podstatně zvyšovaly razanci úderu. Za římských dob se z nich vyvinuly „ozbojené pěsti“: místo kožených zesilovacích pásů se do nich zašívaly olověné nebo železné kuličky a pláty. Latinsky se jim říkalo casesta, což je odvozenina od caedo „skolit, zbít, zabít“. Na neolympijské půdě ztrácel box charakter sportovní disciplíny, změnil se na brutální bitky, při kterých tekla krev, pro probuzení nejnižších vášní diváků a také pro peníze. V Olympii se o peníze nebojovalo nikdy a až do římských časů se tam nepoužívaly kovové předměty zašité do rukavic. Přesto docházelo ke zraněním a jsou zaznamenány i případy několika úmrtí. Boj byl za takovýchto podmínek velmi nebezpečný a přinášel množství zranění a trvalých deformací obličeje, boltců a jiné památky, jak můžeme vidět na portrétech vítězných rohovníků.

Pankration byl nejtvrdším olympijským bojem. Vyvinul se pravděpodobně ze starého lidového zápasu zvaného Kylisis nebo také Halindésis a spojením jeho prvků s rohováním. Vždy byl považován za vrcholný způsob přípravy na úlohu vojáka v poli. Podle Pindarovy Istmické ódy má mít pankratista „odvahu zuřivého lva a obratnost a prohnanost lišky“.Mýty uvádějí jako zakladatele pankrationu střídavě Hérakla a Thésea, podle Aristotela určil jeho pravidla blíže neznámý Leukaros z Arkánie. Na nejstarších vyobrazeních se některé prvky zápasení a boxu překrývají, ale nemůžeme s jistotou říci, že už tu jde o pankration, Homér ho ještě neuvádí.V Olympii ho zavedli jako poslední atletickou disciplínu a to při 33. hrách roku 648 př.n.l.. Zvítězil Syrakusan Lygdamis. Pověst o něm říká, že byl neobyčejně veliký. Po příkladu Herákla změřil stopami Olympijský stadión a naměřil rovněž 600 stop.

Pankration byl zkouškou mužné síly (pan = vše, kratés = síla). Podle pravidel, která se určitě ustálila už dříve, se při něm dovolovaly všechny zápasnické chvaty a všechny údery. Zakázáno bylo jen útočit na oči a pohlavní orgány, kousat, škrábat a na rozdíl od boxu se nesměly používat řemínky na pěsti. Bojovalo se v postoji i v leže, bilo se pěstmi i otevřenou rukou, rdousilo se, rvaly se vlasy i vousy, vrážely se prsty do nozder a rozervávaly se ústní koutky. Bylo dovoleno vymknutí i zlomení končetin a prstů, dovolovalo se kopat do celého těla. Bojovalo se dokud se jeden ze soupeřů nevzdal nebo neupadl do bezvědomí. Znamení pro vzdání bojovníka bylo stejné jako u zápasu, vztyčil se jeden nebo dva prsty.

Podobně jako zápasení měl i pankration dvě formy: ano či orthostaden „vzpřímenou“ a kató „přízemní“. Není jisté, kterou se bojovalo na olympijských hrách, ale podle náznaků v literatuře můžeme usuzovat, že spíše druhou, na rozdíl od zápasu „přízemní“. Při popisech pankrationu se setkáváme s výrazy jako: hyptiasmos „pád na záda“ (ale úmyslný, taktický, aby se z něj mohl založit útok), „nůžky“ apopnigmos, „zaútočit na žaludek“ gastrizein (pěstí nebo kolenem) a podobně.

I když pravidla dovolovala hodně, zápasníci si v zápalu boje dovolili ještě víc. Plutarchos napsal, že při jednom zápasu se bojovník uchýlil i ke kousání. Z vázových maleb známe výjevy, kde chce jeden soupeř druhému vypíchnout oko, nechybí tam však rozhodčí, který ho upozorňuje na zakázaný útok prutem. Páčení prstů byl také častý prostředek boje, bojovník Akrochersités byl známý pod přezdívkou „lamač prstů“. Docházelo však i ke smrtelným zraněním, dokonce i v rámci pravidel. Účastníci bojovali nazí a před bojem se pomazávali silnou vrstvou oleje. Neexistovaly časové limity, ale soupeři si mohli vyžádat od rozhodčího oddechový čas. Neexistovaly váhové kategorie, v Olympii se rozlišovalo jen mezi muži a chlapci, přičemž více než na věkovou hranici se hledělo na tělesnou vyspělost. Soutěže se prováděly vylučovacím systémem a účastníci nastupovali proti sobě ve dvojicích, které určil los. V případě lichého počtu bojovníků zůstal jeden efedrom tj. „čekající“. Protože do dalšího kola určoval soupeře zase los, mohlo se stát, že se efedros dostal bez boje do finále. Vhledem k výhodě, kterou tak měl proti unaveným soupeřům, se jeho vítězství hodnotilo níž, formálně však platilo jako každé jiné. Podobně se hodnotilo i vítězství „bez dotknutí se písku“ akoniti, ke kterému došlo, když soupeř do zápasu nenastoupil.V případě nerozhodného finálového výsledku se vítězství vyhlašovalo za „posvátné“ hierá: oba dva soupeři si směli postavit sochu v Altidě, ale vítězný věnec dostal na svůj oltář nejvyšší bůh Zeus.

Vzorem všech těchto atletů byl Héraklés, který prý v jednom dni zvítězil v zápasení i pankratiu. Kdo to po něm dokázal zopakovat, dostal čestný titul paroxonikés „překvapující (neobyčejný) vítěz“. Poprvé ho získal až na 142. hrách roku 212 př.n.l. Kapros z Élidy a stal se tak „prvním po Heráklovi“. Posledním nositelem tohoto titulu a „sedmým po Heráklovi“ byl Níkostratos z Kilikie, vítěz na 204. hrách roku 37 n.l..

Na závěr bych chtěl opět citovat, tentokrát Aristotela: „Kdo má rychlé či vytrvalé nohy, je běžec. Kdo má sílu, co sevře soupeře, je zápasník a kdo umí zasáhnout soupeře mocným úderem je boxer. Kdo dokáže obojí spojit, je pankratista. Kdo je však ve všem mistr, soutěží v pětiboji.“